Brazilská ferrata na Pan de Azúcar

To je výhled, co?

Nevím, jestli jsem via ferratu na Cukrovou homoli lezla spíš z donucení nebo ze své vůle. Kamarádka Editka mému rozhodnutí dost přispěla, když říkala, že tam s nimi prostě musím. Celá skupina říkala: „Kdo nebyl na Homoli jako by nebyl v Riu“. Tak jsem nakonec souhlasila a šla.

Poslední rok jsem měla trochu blok z lezení, tak se mi do takhle velké stěny dvakrát nechtělo. Vyrazili jsme Já, David a Pepa asi v 7h ráno, protože později už je prý cesta nesnesitelná kvůli vedru. Procházeli jsme okolo největší a nejslavnější pláže Copacabana. Lidé se koupali, užívali si pohody a vln. Ve čtyřicetistupňovém vedru, které na ten den hlásili, se taky nedá nic jiného dělat. Ale brzy jsem byla vyvedena z omylu.
Měla jsem s sebou dva mapové experty, takže jsme totálně netrefili nástup a Cukrovou homoli jsme si obešli až na druhou stranu vojenské základny. Tam to nešlo projít dále, tak jsme šli zase zpět. Ale docela se mi to líbilo, taková procházka po rozpáleném Riu. Když jsme o dvě hodiny později přišli zpět na Copacabanu, potkali jsme druhou část party – Editku, Benyho a Fida, před kterou jsme měli mít dvě hodiny náskok. No, nepovedlo se . Nástup pod skálu je docela pěkný, samá zeleň. Cestou jsme potkali upovídanou paní z USA, která nás zpovídala, odkud jsme a kam jdeme. Zastávka s ní byla příjemná, protože jsme šli do kopce a já si alespoň chvilku orazila. Cestou jsme potkali i pár malých opiček. Nic neobvyklého po měsíci v brazilské džungli.
Konečně jsme došli pod nástup. Edita, Fido, Pepa a Beny nadšeně brali sedáky, lezečky, expresky, jištení, lana a vrhli se do Italské lezecké cesty. Na to, že jsme se pod nástup dostali skoro v poledne a bylo strašné vedro, měli hromadu energie. Trochu jsem jim to záviděla. Pohrávala jsem si s myšlenkou sejít dolů a rozvalit se na tu pláž. David mi ale nedal moc prostoru na přemýšlení a tak jsme vyrazili na via ferratu CEPI, která je hned vpravo od Italské cesty. Ocelové lano začíná asi 10 metrů nad zemí, takže tam někdo musel dolézt a já to nebyla. David lezecky zdolal stěnu a já ho jistila. Pak se ozvala to slovo: „polez!“
První metry, než jsem se dostala k ocelovému lanu, je docela lezeníčko. Doufala jsem, že dál to půjde jako po másle. Omyl!
David lezl první a po pár metrech nad mojí hlavou začal nadávat. Říkala jsem si co je, takový lezecký vůdce a má strach? Hlavou mi projelo co tam jako budu dělat asi já?
Začala jsem lézt a viděla tu hrůzu. V tu chvíli jsem se přestala divit, že měl strach. Ocelové lano na Homoli cukru bylo v katastrofickým stavu. Zrezlé, přetrhané, roztřepené, ve spojích se skálou nedrželo nebo se viklalo. Rychle nám došlo, že už to přestává být sranda. Ale ten výhled na oceán byl krásný 😀
Asi po 100 výškových metrech jsme dolezli do místa, kde podle nás mělo lano konečně pořádně držet. Odpočívali jsme a já křičela, ať vyndá lezecké lano. V duchu jsem si už malovala, že za třicet minut bychom mohli slanit a dojít k moři. Bude koupačka, pláž, pohodička, život. Paráda! Najednou se ozvalo: “Polez, jistím!”
Cože?? Jak jako polez?? Já se v tu chvíli koupala v moři! S otevřenou pusou, lanem v ruce a karabinou přicvaknutou k něčemu, co se před mnoha lety podobalo jistící skobě, jsem tam stála, no spíš seděla, a nebyla jsem schopna slova.
David se dál pustil spíš lezecky, protože místy bylo ocelové lano nepoužitelné. Nikdo se ho asi ani neobtěžoval přikotvit ke skále, takže si tam spíš jen tak viselo jak ozdoba na vánočním stromečku. Já jsem byla momentálně v pohodě, připadala jsem si jak to lano, taky jsem si v podstatě jen tak visela. Měla jsem hezký výhled na celé Rio a lidi, co se koupali. V tomhle místě fouká i příjemný větřík, tak to člověka hodí zpět do pohodičky. Sice mi ten pocit kazilo pár nadávek, které jsem slyšela ze shora, ale což, on si to vymyslel tak ať se trápí.
Z té romantiky mě probudilo slovo: „POLEZ!“
Otočila jsem oči v sloup a obula lezečky, které byly tak rozpálené, že se jim leptala guma. Postavila jsem se a chtěla odcvaknout karabinu, najednou obrovská bolest. V rozpálených lezečkách s opuchlýma nohama to není zrovna příjemná záležitost. Takže dál to šlo už jen s bolestí. Jistil mě takovou šňůrkou – říkat tomu špagát na prádlo je moc honosné, natož pak lano. Ostatní opravdová lana si vzala druhá skupina, my měli lézt „jen“ via ferratu, tak jsme předpokládali, že lano ani nebudeme potřebovat. Jistila se ještě ferratovou brzdou na ocelové lano, které bylo totálně v rozkladu. Stále jsme pokračovali spíš lezecky. Na kramle nebo nějaké ocelové stupy, které jsou typické pro normální zajištěné cesty, jsme mohli zapomenout. To je spíš pohádka Rakouska, Dolomit a bezpečných evropských via ferrat.
Když jsem koukala na tohle ocelové lano, skoro jsem viděla, jak se drátky pomalu jeden po druhém přetrhávají. Snažila jsem se nemyslet na to, že můj život visí na šňůrce od prádla a lezla jsem dál. V neskutečné bolesti jak oteklých nohou, tak rukou z rozpáleného ocelového lana, jsme dolezli do půlky cesty, kde je malá polička na odpočinek.
Zuli jsme lezečky, pili, fotili a já pak už jen koukala, jelikož to byla v tu chvíli jediná činnost, kterou jsem ještě zvládala bravurně. David mi říkal něco ve stylu, že je to fakt nebezpečný, že takhle těžkou ferratu ještě nelezl. Chtěla jsem mu říct, že to bude asi tím, že se to jen zlehka podobá ferratě, ale už při nádechu jsem ztratila energii pro zpracování téhle věty do srozumitelné podoby, tak jsem to raději vzdala a pokračovala dál ve své činnosti.
Asi po 15 minutách David odlezl a mě se zmocnil pocit únavy, totálního vyčerpání, mrzutosti a úzkosti – ukáplo mi pár slz a asi pět metrů od sebe jsem zahlédla Fida v jejich lezecké cestě.
V totální rozjařenosti a eufórii z lezeckého přelezu ke mně pomalu přilezl Fido. Kousek nad námi se naše ferrata spojovala s jejich lezeckou cestou.
David nade mnou a Fido vedle mě bojoval s cestou. Fido na hraně skály do půl těla s oceánem a Ježíšem za sebou vypadal fakt dobře. Říkala jsem si, že bych mu mohla udělat úplně bezkonkurenční fotku, ale jistila jsem Davida a vlastně ani neměla foťák. Sorry Fido, třeba příště. 
Fido na mě houknul, ať nemám strach, že už tam skoro budeme (asi jsem nevypadala tak sexy jako on). Snažila jsem se o úsměv, ale když jsem otočila hlavu vzhůru, tak mi úsměv opět ztuhnul. Realita byla, že jsme byli stěží za polovinou.
Pokračovali jsme dál trochu Botanikou až do místa, kde se naše ferrata a Italská cesta úplně spojují. Tam jsme se setkali s kompletní lezeckou partou na malé římse. Dál se musí už jen lezecky, nejdřív přes botanický komínek až nakonec hodně nepříjemný traverz, kde jsem strávila asi půl hodiny. Poté v totální úzkosti a vyčerpání jsem se konečně hecla a s pomocí lana dolezla nahoru.
Konečně vrchol! Krásný pocit, krásný výhled, krásné fotky. Nahoru vede pouze lanovka, takže jsme ji využili zdarma dolů. Příjemné bylo zjištění, že jsme za výlet na Homoli cukru ušetřili asi 800 Kč za osobu. Dole nás za odměnu čekala koupačka na Copacabáně a dobrota – „šašlík“.
Musím říct, že to byla bez pochyby nejtěžší, nejnebezpečnější a nejnáročnější via ferrata, co jsem kdy lezla. Podle mého názoru náročnější ferrata neexistuje 
Jestli chce tuto ferratu někdo absolvovat, tak ať si připraví pořádnou dávku morálu a horolezeckého vybavení. Via ferráta CEPI vznikla v roce 1952 a myslím, že od té doby se vůbec nemodernizovala. V současné době jsou kotvení i ocelová lana v katastrofálním stavu!


Přidat komentář

Zpátky na začátek