Dodávkou po ferratách

Dodávkou po ferratach - Vrabinec

Tento rok nenahrává dobrodružnému cestování po světě, což by se dalo obyčejně považovat za naši přirozenost. Sbalit krosnu, pár nejnutnějších věcí a vyrazit vstříc zemím dosud nepoznaným. Místo toho balíme krosny, věci na lezení a vyrážíme na Tour de Viaferrata.

Sbalený bágl mám a pádím na autobus z Plzně do Prahy. Vyrážíme z Metropole Zličín, kde ještě na poslední chvíli nakupujeme věci, které postrádáme k dokonalé připravenosti na vše možné a nemožné v následujících pěti dnech. V tento moment se naše (půjčená – díky) dodávka posouvá na vyšší úroveň a stává se také naší ložnicí včetně kuchyně, spižírny a koupelny.

Jedeme směr Ústí nad Labem. Přesný itinerář nemáme. Vlastně nemáme žádný itinerář. Budou nám muset stačit uložené lokace na mapě, které jsem stihla uložit po cestě autobusem, když jsem brouzdala tady na stránkách a snažila se najít nějaké záchytné body, podle kterých bychom se mohly orientovat. V Ústí bydlí jedna úžasná žena, které volám a ptám se, jestli by uvítala nečekanou návštěvu přibližně za hodinku. Samozřejmě je šťastná blahem. Když dorazíme, kecáme a zjišťujeme, že tenhle web je zásluhou jejího muže. Jsem z toho nadšená a říkám si, že se budu moct naparovat, že znám někoho slavného.

Stmívá se – je čas jet a vybrat místo na nocleh. Rozhodly jsme se, že naše první ferrata bude Poustevna – měla by být snadná a bude to fajn na rozlezení, což je super, protože pro Market se jedná o první lezení.

Jedeme směrem k Poustevně a chceme najít vhodné místo k našemu prvnímu přenocování, ale černočerná tma nám výběr nocležiště značně komplikuje. Nicméně už je docela pozdě a nemáme moc na výběr a tak se dívám na satelitní snímek z Map a vybíráme místo podle toho. Parkujeme (asi) na nějaké louce a u lesa, v údolí je vidět několik světélek z okenic domků v nedaleké vesnici. Je chladno a ticho. Nebe černé plné hvězd. Takovou podívanou ve městě člověk nevidí.

Ráno se probouzíme na pastvině s výhledem na jakési betonové desky. Nasnídáme se a vyrážíme na Poustevnu. Zjišťujeme, že jsme zaparkovaly asi minutu chůze od ní a jdeme na to. Po nějaké chvíli přichází pán oblečený do vesty s nápisem Viaferrata a ptám se ho, jestli to tam hlídá. Říká, že se občas zastaví a koukne, jak to tu vypadá. Slovo dalo slovo a my zjišťujeme, že ten pán je Karel Bělina, který staví ferraty všude možné a jsme mu vděčni za to, že na Ústecku a Dečínsku vůbec máme kde ferratit. Karel jde do auta a přináší kladku a pobízí nás, ať si zkusíme sjet lanovku. Najednou omládneme minimálně o dvacet let a smějeme se tomu jako malé holky a chceme jet znovu a znovu. Karel nám povídá o další ferratě, kterou nedávno dělal a že nás tam vezme – je to prý vedle ve vsi a je tam pěkný výhled. Jsme pro a vyrážíme.

Ferrata Kovářská se nachází v obci Povrly a je na místě bývalé kovárny. Přístup k ní je ale přes vrata ke kovárně, kterou vám otevře Karel. Ferrata je to jednoduchá a kraťoučká, ale je zajímavě umístěná nad starými budovami a nabízí pěkný výhled na klidné Povrly. Zpět se člověk dostane kolem hřbitova během chvíle, pokud nezabloudí, neleze roštím a nezkouší ochutnávat plané hrušky, které jsou stejně tvrdé jako kámen.

Karel na nás čeká a bere nás do místní hospody. Plán lezení se nám vyjasňuje a my víme, že naší další zastávkou bude vrch Vrabinec a Jízda Zbrojnošů. Ta je ale na druhé straně Labe a nám se nechce jet zpět do Ústí anebo naopak do Děčína. Karla napadne, že bychom mohly využít přívozu Velké Březno a zkrátit si tak cestu. Dovede nás k přívozu, kde mu děkujeme a loučíme se s ním. Zaplatíme 40 korun (ano, pouze čtyřicet) a necháváme se vézt na druhý břeh.

Dalo se tušit, že asi moc holek v dodávce služby přívozu nevyužívá, protože pan převozník, jeho kumpáni a jeden starší páreček se s neskrývaným zaujetím ptali, odkud jsme, co tam děláme a jaké máme plány. Výslech nebyl moc dlouhý, protože jsme za pár minutek mohly jet „po svých“.

Po pár kilometrech zastavujeme na provizorním miniaturním parkovišti přibližně pro dvě auta a vydáváme se po stezce směrem k Vrabinci. Po cestě vidíme spoustu bedel a shodneme se, že by to klidně mohla být naše večeře. Sesbíráme je ale až po cestě zpět. Vrabinec nabízí nádherný výhled na Labe a okolní krajinu. Ferrata Jízda zbrojnošů je odpočinková, takže máme prostor lézt a kochat se zároveň. Ferrata se v určitém bodě rozděluje (anebo se ferraty v tomto bodě spojují, záleží odkud lezete), a tak jsme se rozhodneme, že vyzkoušíme všechny trasy – jak nahoru, tak dolů. Mezitím si jdeme odpočinout na vrchol a užívat si výhled na okolí ve zlatavém zbarvení od pomalu klesajícího slunce směrem na západ.

Při cestě zpět se již začíná šeřit a nás začínají hnát základní potřeby – hlad a nutnost hygieny. Po cestě z Vrabince sbíráme naši večeři, u auta vybalujeme naši kuchyň přímo vedle silnice, smažíme hlavy bedel a mezitím hledáme místo, kde bychom se mohly
vysprchovat (je to třeba), načež po zhodnocení kritérií (otevírací doba, přístup veřejnosti, vzdálenost) vyhrává aquapark v Děčíně. Dalo by se říct, že jaksi zápasíme s časem, protože aquapark se zavírá v 9 hodin, což je méně než za hodinu. Mapy nás dovádí k venkovnímu bazénu, kde poletujeme a hledáme vchod až si všimneme zvonků. Zvoníme a ptáme se, kde mají vchod. Slečna na druhé straně povídá, že musíme celý areál obejít. Čas je neúprosný a tak Markét skáče do dodávky a vyráží podle instrukcí, zatímco já běžím s napůl obutými botami, osuškami v rukou a smějící na celé kolo nad touto absurdní situací.

Ladně přeskakujeme pána, který vysává u vchodu do aquaparku a požádáme o vstupenky do bazénu. Radost ženy u pokladny by se dala hodnotit maximálně nulou. Namítá, že už má uzavřenou pokladnu a že za 20 minut zavírají. Argumentujeme tím, že se opravdu potřebujeme osprchovat a že samozřejmě zaplatíme plnou cenu. Sželelo se jí upocených holek a pouští nás dovnitř. Sprcha je třešničkou na dortu tohoto skvělého dne. Čisté jako lilie jsme se potom vydáváme hledat místo, kde zaparkujeme a přespíme. Vyjíždíme na nějaký kopec – chceme parkovat tam, kde je to klidné, ale zároveň blízko civilizace (kdyby náhodou).

Další den se probouzíme do chladného rána. Nad Děčínem se vznáší mlžný opar a horký čaj přichází víc než vhod. Máme chuť na kafe a tak se vydáváme na základě recenzí do Coffee & Books. Super kafe a veganské možnosti snídaně udělalo tohle ráno ještě příjemnější. Po snídani vyrážíme na děčínskou ferratu. Spousta tras, rozmanitost obtížností, výhled na Děčín – bylo to fajnové, ale množství lidí mi trochu kazilo zážitek. Co ale čekat, když se ferrata nachází přímo ve městě?

Po lezení jsme se vydaly na jídlo a procházku Děčínem a rozhodovaly se, kam dál. Ferrata Kavárnička vyhrává nad cestou do Hřenska a tak si ještě několikrát slezeme kraťounkou ferratu u Srbské Kamenice a vydáváme se směr Liberec. Ne v Liberci ferrata není (alespoň co vím), ale je tam sauna, po které jsme po celém dni vážně toužily. Po relaxu vymýšlíme, kde přespíme, abychom byly blízko k semilské Vodní bráně a neztrácely tak ráno čas. Parkujeme na Kozákově, kde se dají ve tmě vypozorovat obrysy dalších dvou tří aut.

Ráno se probouzíme do neskutečného šrumce a zjišťujeme, že parkoviště je plné aut a debatujících lidí. What the heck? Na základě krátkého pozorování usoudíme, že jsme se ocitly uprostřed běžeckého závodu s blešákem zároveň. Musíme se tomu smát, tohle se prostě může stát jenom nám. Ani nevylézáme z auta, jen přelezeme z ložnice k volantu. Překvapíme pár lidí tím, že ačkoliv nikdo nikoho z dodávky neviděl, dodávka se na jednou rozjela. Popojíždíme z parkoviště na nedalekou louku, kde posnídáme.

Bylo jasné, že náš plán na brzký výlez na Vodní bránu úplně neklapne, a tak si jdeme dát kafe do otevřeného stánku a poohlédnout se blíže, do čeho jsme se to probudily. Kafe a debatění se protáhlo natolik, že na Vodní bránu dorážíme až někdy kolem jedenácté hodiny, což nás během několika minut dohání pomalu k šílenství. Davy lidí. Proč ta paní leze Markétce po hlavě? Má to daleko od pohodového lezení. Shodneme se, že na tohle nemáme nervy a že sem možná pojedeme později. Mezitím se třeba můžeme projít kolem Hrubé skály?

Realita byla taková, že jsme si uvařily polévku z pytlíku, nenašly místo k zaparkování poblíž Hrubé skály, a tak jsme zastavily opodál v lese, kde jsme prospaly celé odpoledne. Bylo to příjemné a nevadilo by mi ten spánek protáhnout. Markét ale chce dát Vodní bráně ještě jednu šanci. Líně posbíráme pár hub na večeři a jedeme zpět do Semil. Super nápad. Davy lidí jsou pryč a my si to můžeme užít ve svém tempu.

Vodní brána nabízí několik míst s hezkými výhledy na přírodu kolem. Lezeme několikrát a poslední cesta dolů je již za šera. Přemýšlíme, že sem zkusíme zítra ještě ráno sjet. Jedeme na naše snídaňové místo na Kozákově. Po cestě míjíme tabuli „Burčák 2020“, což znamená urychlené zastavení na nejbližším možném místě a Market spěchající do restaurace, aby mohla koupit jeden litr na košt. K večeři vaříme posbírané houby s kuskusem, posloucháme muziku, diskutujeme o nesmrtelnosti brouka.

Poslední noc v dodávce. Poslední snídaně s výhledem na probouzející se krajinu pod námi. Dojídání zbytků z naší spižírny. Odér kravích lejn. Naposledy se vydáváme na Vodní bránu – jsme tam asi kolem osmé ráno. Nejsme jediní, kdo vyrazil časně, ale dá se v pohodě lézt. Odněkud se vynoří nějaký vyzubený hyperaktivní lezec a skáče po skále jako kdyby to byl nějaký kamzík na závodech. Užíváme si ranních slunečních paprsků a posledních pár chvil bez zástupů lidí.

Slézáme a vyrážíme směr Praha. Špinavé, obohacené o zážitky, a šťastné.

Byl jsi taky někde? Poděl se s ostatními o svůj článek?

Napiš nám ho na info@viaferraty.cz.


Přidat komentář

Zpátky na začátek