Přechod Brenty po Via delle Bocchette

Přechod Brenty po Via delle Bocchette

Jak to všechno začalo… Kamarádka měla sen zkusit via ferraty a podívat se do Dolomit, tak proč nevyrazit do jedné z nejkrásnějších oblastí italských Dolomit – masivu Brenta.?!
Plán cesty počítal s pěti dny cestování po známé stezce Via delle Bocchette, která se vine skrze celý skalní masiv Brenta.

Den 1. – Cesta
Bylo nás pět…a tak jsme s troškou skromnosti obsadili jedno auto, kufr naplnili batohy a vyrazili kolem 18h večer směr Itálie. Protože se náš tým skládal ze 2 kluků a 3 holek, bylo obsazení v autě jasné 😉 holky pěkně pohodlně na zadních sedačkách a kluci vpředu. Cesta utíkala rychle, silnice byly přes noc prázdné a až na jednu dost silnou bouřku, která nás chytla u Brna se jelo parádně. Cestu dlouhou 1000 km jsme zvládli s krátkými přestávkami za 12h. Projeli jsme čtyřmi zeměmi (Česká republika, Rakousko, Německo, Itálie) se spotřebou řidiče krásný 1 energeťák na 500 km 🙂 Ve středu v 6:31 jsme dorazili do malé vesničky Campo Carlo Magno.

Den 2. – Výchozí bod chata Vallesinella
Po příjezdu do sedla Campo Carlo Magno jsme se po krátké přestávce rozhodli, že se posuneme ještě o pár kilometrů dále do známe vesnice Madonna di Campiglio a vyjedeme autem až k chatě Rifugio Vallesinella (1513 m.n.m.). Tady jsme nechali za drobný poplatek 17€ auto na další 4 dny, lehce unaveni z cesty jsme s batohy vyrazili k prvnímu záchytnému bodu naší ferratové cesty – k chatě Rifugio di Tuckett.
Při příjezdu bylo počasí ještě trochu deštivé, ale žádná velká bouřka se nechystala, a tak jsme během necelých 4 hodin vystoupali po stezce 317 s mezi zastávkou na chatě Casinei až k naší dnešní cílové stanici – chatě Rifugio del Tuckett v krásné výšce 2270 m.n.m.

Všichni jsme si rádi sundali batohy, které u některých z nás vážily i přes 20 kilo a odpočinuli si. Ale protože bylo krátce po poledni, rozhodli jsme se, že nebudeme trávit zbytek dne jen na chatě a vydali se na malý okruh vyzkoušet naše ferratové sety. Většinu našich věcí jsme nechali na pokoji, který jsme měli v chatě předem objednaný a pouze s minimem (trocha oblečení, sladkostí a vody) si vyšli na stezku číslo 303 a 315. Cesta vedla kolem krásné věže Castelletto Superiore (2700 m.n.m.) přes kratší via ferratu až k sedlu Bocca di Tuckett (2613 m.n.m.) a odtud jsme sestupovali sněhovým polem zpět k chatě. Nesmělo se zapomenout všechno zdokumentovat a ikdyž byl den náročný, byli jsme plni elánu a energie, kterou jsme dostatečně zvládli vybít při sestupu “sjíždění” ledovcového pole. Na chatě nás čekalo zasloužené pivo v místní hospůdce za „lidových“ 5€ a šli jsme spát. Odpočinek před dalším dnem byl opravdu potřeba.

Den 3. – Od Rif. del Tuckett k Rif. Alimonta
Ráno jsme si nastavili budíky na 7 hodin, udělali si vydatné snídaně, uklidili pokoj a vyrazili směr chata Alimonta. Trasu k sedlu Bocca di Tuckett jsme zvolili po stejné via ferratě jako den předtím, protože drápat se po sněhovém poli nahoru se nám s těžkými batohy nechtělo. Cesta v „plné polní“ nebyla už tak svižná, a tak jsme po cca 2h došli k rozcestníku v sedle a vydali se konečně na plánovanou ferratu Via delle Bocchette Alte k chatě Rifugio Alimonta. Trasa je dle průvodce dlouhá cca 4,5h, ale to je zřejmě počítáno s marathonskými běžci bez zátěže.
Cesta stoupá poměrně strmě nahoru po skále a přes několik žebříků. Počasí v horách se mění velmi rychle, a tak jsme si chvíli užívali neskutečné výhledy do údolí oblečeni jen v tričku a vzápětí neviděli na skálu a oblékali si mikiny a bundy. Opravdu není radno podceňovat oblečení, a i uprostřed letních prázdnin je třeba počítat s teplotami okolo 5°C a mnohdy i méně.
Stezka vedla dále přes dlouhé skalní římsy, které mnohdy nebyly širší než na délku chodidla. O to více jsme si však tyto úseky užívali a byli rádi, když jsme zase stáli pevně na „širokém“ chodníku ve výšce stále lehce pod 3000 m.n.m. Během cesty kolem nejvyšší věže, podle které se i celý masiv jmenuje – Cima Brenta (3150 m.n.m.) se dostaneme do výšky 3004 m.n.m. a pomalu zase klesáme.


Potkali jsme dvojici poláků, kteří se s námi dali do řeči a ptali se nás na cestu. Po společném prozkoumání mapy, ochutnání naší slivovice a drobné svačince jsme usoudili, že máme před sebou ještě poměrně velký kus cesty. Čas se neúprosně blížil k večeru a jít ferratou s čelovkami není žádná velká legrace. Polská dvojice byla stále před námi, a protože paní měla zřejmě strach z výšek, tak nás při sestupu trochu zdržovala…no co se dá dělat, v některých situacích prostě spěchat nemá smysl.


Poslední úsek této via ferraty byl v podstatě kolmý sestup asi 300 m stěny pomocí spousty a spousty dlouhých žebříků. Byl to náročný sestup hlavně pro nás něžná pohlaví ve skupině, kdy jsme projevily značnou dávku odhodlání a se zbytky sil tyto žebříky slezly až dolů, kde na nás čekalo další ledovcové pole, suť a konečně vytoužená chata Alimonta. Trpělivost našich kluků byla ohromná, mít tři věčně ukecané baby ve skupině, chce opravdu někdy pevné nervy, za mě mají zlatou medaili, že to s námi všechno zvládli!
Ubytování jsme neměli předem objednané, ale naštěstí měli nějaká volná místa v pokoji. Bylo krásné počasí a tak se kluci rozhodli, že budou spát venku, pěkně pod širákem na čerstvém vzduchu. Večeři jsme si uvařili z vlastních zásob, dali si další zasloužené pivo a kochali se nádherným západem slunce a čistou oblohou plnou hvězd.

Den 4. – Od Rif. Alimonta k Rif. Tosa e T. Pedrotti
Po probuzení do slunečného rána, další vydatné snídani a důkladném namazání opalovacím krémem jsme opět vyrazili do dalšího dobrodružství. Chata Tosa e Tomasso Pedrotti měla být svižnou chůzí 3,5h daleko. Neměli jsme na ten den nic víc v plánu, takže jsme nějak nespěchali a v klidu si užili podívanou v podobě zásobování chaty pomocí vrtulníku, kdy i bečky s pivem létaly vzduchem. Azurové nebe a sluneční paprsky lámající se o skály nás nutili pořizovat více a více skvělých záběrů.

Ferrata Via delle Bocchette Centrali začínala výstupem přes sněhové pole do sedla Bocca degli Armi (2749 m.n.m.) a odtud jen s poměrně malým převýšením šli přes skalní římsy dál. Nemohlo samozřejmě chybět téměř povinné focení s nádhernými panoramaty světlých masivů skal a bílých mraků a samozřejmě taky nás! Celá cesta byla poměrně jednoduchá bez výrazně náročných vzdušných úseků. Prošli jsme kolem Cima Brenta Alta (2960 m.n.m.) a Cima Brenta Bassa (2809 m.n.m.) do sedla Bocca di Brenta (2552 m.n.m.) a odtud už jen mírným chodníčkem cca 15 min k chatě Rifugio Pedrotti (2491 m.n.m.).
Tentokrát jsme byli rychlejší, a tak jsme po teplém obědě, který nám s láskou připravili na chatě vyrazili ještě na procházku do dalšího sedla Sella della Tosa (Cima Tosa je nejvyšší věží celé oblasti s výškou 3173 m.n.m.). Další sněhová pole, spoustu sutě, ale hlavně nádherný výhled. Stejnou cestou jsme se vrátili na chatu, kde jsme už v klidu povečeřeli a dali si místní víno. Narazili jsme zřejmě na nějakou italskou oslavu, a tak jsme celý zbytek večera poslouchali italsko-anglické karaoke v podání lehce podnapilých hostů…

Den 5. – Sestup
Poslední den nás čekal už jen sestup zpět k chatě Vallesinella, kde jsme měli zaparkované auto. Měli jsme tedy spoustu času a nikam nespěchali. Probuzení do nádherného dne zalitého sluncem a modrým nebem. Poslední snídaně v “trávě” na skále. V klidu jsme se najedli, sbalili a kolem 10h vyrazili na dlouhou zpáteční cestu.
Stezka vedla ze sedla Bocca di Brenta přes chatu Rifugio Ai Brentai k chatě Casinei a dál už jen k našemu parkovišti. Ukazatel říkal, že trasa bude trvat přibližně 3 hodiny a většinu času se opravdu jen sestupovalo.

Bohužel, jak to bývá…když už člověk jde zpět, tak přestává být opatrným. A co čert nechtěl, tak při jednom úseku, kde se šlo přes velké kameny se kamarádce jeden kámen pod nohou zvrtnul a ona tak hodila ladnou šipku mezi šutry. Svou hlavou naštěstí narazila dobře, a tak se tomu obřímu balvanu nic nestalo a přírodní bohatství pro další generace zůstalo zachované. Tržnou ránu na stehně jsme odborně ošetřili leuko-stehy a rozbitý loket přelepili náplastí…
Proto NIKDY NEPODCEŇUJTE TERÉN a VŽDY NOSTE S SEBOU LÉKÁRNIČKU!!
Zbytek cesty jsme sešli bezpečně s helmami na hlavách k všeobecnému pobavení ostatních kolemjdoucích…ale JISTOTA JE JISTOTA. 🙂
Drobná komplikace nastala ještě u auta, kdy po nabalení kufru a pohodlného usazení do sedaček k dlouhé cestě zpět jsme zjistili, že baterka se rozhodla odpočívat a se startérem ani nehla. Naštěstí jsme měli skvělé chlapy, kteří si velice dobře poradili, zpáteční cesta byla jedna velká podívaná. Šťastný konec příběhu nastal kolem 5h ráno v neděli, kdy jsme dorazili domů a mohli jít konečně zase spát 😉

Závěr
Pokud se všechno daří na jedničku, vždycky se najde bod, ve kterém se pak karty otočí a člověk zažije i krušnější chvilky, bez toho by to asi nešlo. Každopádně je to zkouška a důležité je zachovat si klidnou hlavu. Výlet byl úžasný..až na pár drobností, které nakonec byly stejně spíš dobrým námětem pro historky k ohni.
Italské Dolomity a Brenta nabízí spoustu možností, jak si je opravdu užít. Ať už se jedná o krásnou přírodu, nádherné výhledy nebo si člověk chce vyzkoušet a projít zajištěné cesty Via Ferrata. Brenta je tím pravým místem.

Všichni členové naší výpravy se něčemu přiučili. Ať už to byly základy pohybu na via ferratách, správný způsobech jištění nebo i něco o počasí, vybavení do hor, bezpečnosti, týmové práci, a hlavně to každého posunulo o kus dopředu.

Všichni už teď ví, že:

  • nikdy nepodceňujte počasí
  • nikdy nepřeceňujte své síly
  • vždy noste lékárničku
  • vždy buďte ostražití.

Vždy pamatuj, že: ,,Každý řetěz je silný jen tak, jak je silný jeho nejslabší článek! “

Tímto chci poděkovat svému TÝMU za skvělé dobrodružství a bezpečný návrat domů, zážitků máme opravdu hodně a fotka nikdy nenahradí to, co zažiješ na vlastní kůži!
Těším se s nimi na další dobrodružství…
Zdraví Michal, Honza, Marta, Nikča a nejmladší člen výpravy Evča 😉

Byl jsi taky někde? Poděl se s ostatními o svůj článek?

Napiš nám ho na info@viaferraty.cz.


Přidat komentář

Zpátky na začátek