fbpx

Stuibenfall, můj druhý ferratový pokus

Stuibenfall

Nejsem si tak docela jistá, jestli jsem ten správnej člověk, kterej by měl o ferrátách psát. Ne jenom, že nevim, jak to slovo správně skloňovat, ale ani nejsem jejich přehnaným fanouškem. Zároveň ale předpokládám, že se svou lhostejností k této aktivitě nemůžu téměř nikoho dotknout. Koneckonců nesmiřitelných milovníků ferrát připravených opozici umlátit karabinou, si troufám soudit, nebude mnoho. Pokud se mýlím, moje chyba.

Na druhou stranu, kdyby se náhodným čtenářem tohoto článku stal průměrný uživatel internetu, tedy člověk z početné skupiny holdující gaučingu a ještě větší souhrou náhod se zrovinka rozhodl poznat svět za zrcadlem, pak by tyto řádky mohly mít i nějaký smysl. Nepravděpodobné, ale ne nemožné.
Buď jak buď, svůj vlažný vztah k ferrátám jsem si stačila vybudovat za pouhá tři setkání. Z toho to první je tak dávno, že si nejsem jistá, jestli jsem si ho náhodou nevymyslela. Jediné co si totiž z výletu pamatuju, je restaurace kouzelně si udržující stále stejný odstup od našich žíznivých krků a líných nohou. A to se dost možná mohlo klidně stát v téměř jakýkoliv pátek posledních pár let a ani jsem kvůli tomu nemusela jezdit do Rakouska.

Pro velký úspěch se druhý pokus odehrával opět v Rakousku.
Parkoviště od začátku ferráty není daleko a možná i tento nestrategicky snadný přístup mohl za množství turistů směřujících ke stejnému cíli. Na druhou stranu mě úvodní vycházka lesíkem zbavila jediné obavy, kterou ve spojitosti s touto aktivitou mám. To, že u sebe vždycky a všude nosím toaleťák není jen tak bez důvodu. A prezentace tohoto důvodu skupině hromadících se rakouských turistů obdařených fotoaparáty, zatímco budu přišpendlená ke skále v sedáku, který dělá celou situaci ještě o něco méně schůdnou, připadá i mně oprávněně ošívání hodná. Nicméně není všem dnům konec, že jo.

Tam, kde se davy srocují, se obvykle děje něco populárního a často i otravného. V tomto případě šlo o začátek ferráty. Tu populární složku zajišťovala rozvodněná řeka, přes kterou jsme se museli po lanech dostat, tu otravnou zas rodinka s malými Rakušáčky před námi.
Následoval výšlap do kopce k malým skalkám, na kterých sice ještě nebyla nutnost jistit se tak vysoká, ale vzhledem k tomu že čekáte, až se přicvaknou a vycvaknou ti před vámi, to stejnak většinou nakonec uděláte. Ať už proto, že jenom stát a koukat vás brzo omrzí anebo z ryzí davové solidarity.
Buď za to může vzpomínkový optimismus, nebo nízké skalky opravdu brzo skončily a na následujícím úseku se dalo předbíhat dle libosti. Člověk se zde mohl a snad i měl v tomto ohledu vyřádit, neboť se jednalo o možnost poslední.
Předešlá část by se asi dala nazvat nástupem, takže opravdová ferráta začínala až poté. Šlo o obrovitou skálu, prošpikovanou ocelovými lany, se spoustou chytátek a stupátek. Abych nebyla za uplnou prudu, musím zde napsat, že zbylá část ferráty až na její vrchol mě bavila. Nemůžu se zbavit pocitu, že ferráty jsou vlastně prolézačky pro dospělé a tedy to jediné, co mi na nich vadí, je nutnost k nim dojít a zase od nich sejít. Možná vlastně jenom nerada chodim. Mé místo zkrátka není mezi objeviteli, ale v líné družině praotce Čecha kempící pod Řípem.
Nejdřív ferráta nabírala výšku a poté se táhla obloukem doprava, kde mizela za hranou, kam už nebylo vidět. Úměrně s rostoucí frekvencí cvakání spouští fotoaparátů se výhled ve shodě s platnými zákony lidského citu pro estetično zlepšoval. Ke kochání bylo opravdu příležitostí habaděj, a to i díky skupince nadšených výletníků před námi. O tom, že tuto ferrátu zvládne opravdu jakákoli váhová kategorie, jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči. Žena nebývalých rozměrů ale vypadala tak šťastně, že byste jí neměli za zlé snad ani, kdyby vám nad hlavou vytahala ze skály všechny kovové ptákoviny a i s nima se na vás snesla.
Nouze nebyla ani o pár poměrně vzdušných míst, ale hlavní překvapení se skrývalo až za rohem na úplném závěru. Zde už člověk nebyl od brodu moc daleko a mohl se proto svobodně rozhodnout, zda kalhoty stáhnout či nestáhnout. A to doslova.
Ferráta je totiž zakončena dvěma kovovými lany, kdy po jednom jdete a druhého se držíte, vedoucími přes vodopád. Určitě záleží, v jakou roční dobu se sem vydáte, nám se podařilo vyčápnout vodopád v plný parádě. Nezáleželo moc na tom, jakou strategii zvolil, suchou nohou neprošel nikdo. A kdo se jó snažil masu vody přelstít, tomu obratem dokázala, že nepotřebuje ani jeden neuron k tomu, aby se mu dostala na kobylku.

Takže můj závěr je takový, že ferráty jako náplň svých zítřků nevyhledávám. Nicméně úplně do kopru bych s nimi taky nepospíchala. Mají své nesporné klady. Jste na čerstvém vzduchu, hýbete se, většinou ve společnosti přátel a je to nepochybně zábavnější než obíhat barák. Pokud bojujete se strachem z výšek, mohly by být i bezpečnou cestou, jak posunout své limity. Na druhou stranu, u toho baráku je riziko zahynutí rozsednutím znatelně nižší.


Přidat komentář

Zpátky na začátek